KDO PŘEJEDE KUŽELE?

„Mám ty kužele přejet?“ ptá se mě, už se smíchem, můj manžel. Touto větou končí náš začátek bez dětí. Vraťme se však k tomu, co této větě předcházelo.

Paráda, děti předány prarodičům. „Muži máme volno. Opravdové volno, kdy si můžeme dělat, co chceme,“ otočím se na svého manžela, když nasedáme do auta. „Co budeme dělat?“ povídá s jistou radostí v hlase „V první řadě se potřebujeme dostat domů. Po cestě můžeme vymyslet, co s těmi volnými dny uděláme,“ s nadšením mu odpovídám.

Vyjíždíme směr domov a přemýšlíme kudy se vydat, zda po dálnici či přes město. Když jsme po dálnici jeli cca před třemi hodinami byla v protějším směru kolona. S jistotou v hlase povídám: „Je pozdě večer, tam už nikdo nebude.“


Ejhle, vloudila se chybička. Auta před námi pomalu zastavují a nám je jasné, že tahle moje volba nebyla z těch nejlepších. Jak sami víte z dálnice, už nemáte kam uhnout. S velkým „nadšením“ vjíždíme do kolony. Zde bych si dovolila jednu poznámku, můj muž je v celku klidný a vše přijímající. Jednu věc však ze srdce nesnáší, ano hádáte správně, jsou to kolony.

„Tak na mě alespoň zakřič. Řekni, že to byl teda fakt blbý nápad,“ vybízím svého mužem, když vidím, jak kouká na tu opravdu dlouhou kolonu. S klidem jeho vlastním odpovídá: „Co bych z toho měl? V koloně stejně stát budeme.“ Sama sobě si tak trochu nadávám, ale má pravdu. Nic na tom už nezměníme.

Pomalu popojíždíme. Zhruba po 20 minutách konečně jedeme ve zúženém pruhu, který tohle všechno způsobil. „Přejedeme zúžení raz dva a už to pofrčí,“ povzbuzuji manžela i sebe. Úplně to nefrčí a my i přesto, že by se dalo jet 60 km/h jedeme 30 km/h.

Můj muž prohlásí: „Já jsem tak vytočený.“ Kdybyste ho viděli, začnete se smát stejně jako já. Jen tak dle mého v klidu sedí, kouká dopředu a pronese tuto větu. Je tohle normální? Jak může takhle v klidu zvládnout své rozčílení?

Takovou má povahu. Jsem za ní ráda, naučil mě, že není třeba křičet a hádat se. Stačí se ponořit do sebe, nechat sebou zlost projít, a pak konstruktivně řešit danou situaci. V našem případě moc řešení nebylo, pouze situaci přijmout. To bylo jen malé zamyšlení, které mě vlastně vedlo k napsání celého tohoto příběhu.


Ten má však své další pokračování, spíše úsměvného charakteru 🙂. Z kolony jsme konečně byli propuštěny a zvesela si to míříme domů. Blíží se náš sjezd z dálnice a ouha je zavřený. Značka o uzavírce asi 50 m před sjezdem. No nekleplo by vás? Mě ano!

Fajn, pojedeme podle značek objížďky. Mineme jednu, druhou a hledáme další, ale ta se neobjevuje. Soudruzi někde udělali chybu. Motáme se dokola, až se dostaneme cca 30 km za naše město. Uff, to už začíná být vážné a můj muž přestává opět mluvit. Konečně jsme našli správný směr.

Projíždíme malou vesnicí a aby toho nebylo málo, zde se pro změnu opravuje silnice a čekají nás dvoje semafory. Co myslíte projeli jsme na první dobrou? Tušíte správně, na obou jsme měli červenou a docela dlouho si počkali.


Konečně se blížíme domů, už nás čeká poslední kruhový objezd a jsme tam. Přijíždíme k němu a co nevidíme. Cestáři zrovna malují na silnici pruhy. K velkému překvapení v naší odbočce jsou naskládány kužele. Nemůžeme projet a zde pronese můj muž onu větu: „Mám ty kužele přejet?“

Co vy přejeli byste je?


Má smysl jim vytvořit prostor, ve kterém mohou být svobodní a cítit se bezpečně, avšak s určitými hranicemi. Tak, aby tyto hranice byly v souladu se samotným životem ve společnosti, ve které se nacházíme.


Přeji vám spoustu nepřejetých kuželů 🙂

Zuzana Janešíková
Jsem spokojenou mámou. Své zkušenosti a vychytávky JAK FUNGOVAT S DĚTMI předávám dále. Řeším konkrétní situace pomocí vzájemné komunikace a důslednosti.Už žádná nudná teorie, ale čistá prověřená praxe, jak si život s dětmi užít. Více o mně si můžeš přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů