DÁVÁTE DĚTEM 100% POZORNOST?

Dáváte nebo ne?

Hrášek povídá něco o tom, jak bude stavět dům z krabic. Co všechno k tomu bude potřebovat, jakou bude mít barvu a spoustu dalších věcí, které vnímám jen jako kulisu. Přemýšlím, co dnes bude k večeři a jestli jsem odpověděla na mail od zákaznice.

V tom mě vyruší hlasité: „Mami, slyšíš mě? Jakou barvu budeš chtít ty?“ ptá se mě Hrášek. V tu chvíli na něj koukám a snažím se v hlavě vydolovat to minimum, které jsem si zapamatovala z jeho horlivé řeči o stavění domu.

„Myslíš barvu toho domu? To já bych chtěla růžovou,“ odpovím doufajíc, že tohle byla jeho otázka. Bohužel netrefila jsem se. „Ne barva domu, ale barva ?“ rezignovaně dodá Hrášek.

Ano má pravdu, vůbec jsem ho neposlouchala. Šli jsme vedle sebe bok po boku, drželi se za ruce, on povídal a já NEPOSLOUCHALA. Až jeho rezignovaný hlas, který říkal tu větu, která mi zní v uších do teď, mě vrátil do přítomnosti.

Vždyť on mi tady vyprávěl o jeho momentálním důležitém projektu. V posledních dnech žije jenom tím. A co jsem dělala já? Co jsem proboha dělala? Mám chuť si sama sobě dát pár facek. Třeba by mi pomohly se vzpamatovat a uvědomit si, co dělám, respektive nedělám 🙁. 

Facky si dám jenom virtuální, nadechnu se, kouknu na něj a povídám: „Promiň, máš pravdu vůbec jsem neposlouchala. Přemýšlela jsem nad tím, co bude dnes k večeři. Teď už máš mou 100% pozornost a ráda bych znala všechny detaily celé stavby.“

Zvedne hlavu, svýma modrýma očima se na mě usměje a s lehkostí dětem vlastní mi odpoví: „K večeři bych si dal palačinky. A ten dům chci postavit dvoupatrový se zelenou střechou nebo raději žlutou? Co myslíš ty?“

V tu chvíli jsem úplně naměkko, objímám ho a do ucha mu šeptám, že mu moc děkuji. Trochu nevěřícně na mě kouká. Ráda bych věděla, co se mu honí v hlavě. Asi něco ve smyslu, ta máma je nějaká divná 😀.

Chcete vědět, za co jsem mu děkovala?

Za to, že JE.
Za to, že má pochopení a trpělivost.
Za to, že mě vrátil zpět do přítomnosti, do okamžiku, který je ten nejdůležitější

Věnujme dětem 100% pozornost, buďme přítomni, když s námi mluví, tulí nás či cokoli jiného s námi sdílejí.  

Nepleťte si 100% pozornost s tím, že musíte s dětmi pořád něco dělat a být jim k dispozici 24 hodin denně. Každý potřebuje také svůj prostor. Jen je potřeba o tom dítěti říct.

Popsat mu, jak daná situace bude probíhat. Vymezit si prostor pro společnou aktivitu. Zde být 100% přítomný a pozornost věnovat jenom této aktivitě. Určit také čas, kdy se máma/táta/kdokoli potřebuje věnovat své činnosti. Dítku to vysvětlit a naučit ho, aby se umělo zabavit i samo. Budete koukat, co všechno dětí dokážou se svou fantazií vymyslet

Buďme s dětmi v přítomnosti!

Zuzana Janešíková
Jsem spokojenou mámou. Své zkušenosti a vychytávky JAK FUNGOVAT S DĚTMI předávám dále. Řeším konkrétní situace pomocí vzájemné komunikace a důslednosti.Už žádná nudná teorie, ale čistá prověřená praxe, jak si život s dětmi užít. Více o mně si můžeš přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů