SVOBODA VE VÝCHOVĚ ANO NEBO NE?

Jsem si vědoma, že se jedná o kontroverzní otázku, avšak cesta vlakem mě přiměla k zamyšlení. Na tuto otázku neexistuje jedna správná odpověď. Co vím určitě, že každý z nás na ni odpoví dle vlastního vědomí a svědomí.

Každý jeden člověk má své hranice svobody někde jinde. To, co se zdá jednomu už příliš, jiný vnímá jako normální a běžné. Nechci tady řešit, co je a není správné. Jen bych vás ráda navedla k malému zamyšlení.

Proto prosím čtěte následující řádky s vědomím, že se jedná čistě o můj pohled na věc. Obsah vám může být inspirací k zamyšlení, nebo můžete tato slova úplně zahodit či je dokonce odmítnout.

Typické tdn, tdn už člověk vlastně v nových vlacích ani neslyší. Koukám z okna na ubíhající krajinu a vlastně nemám tušení, co se mi honí hlavou. To se však brzy změní a vy mé myšlenky zrovna čtete.

Do našeho vagónu, který má asi 100 míst k sezení nastupuje skupinka rodičů s dětmi. Dohromady jich může být kolem třiceti. Je samozřejmostí, že celý vagon najednou ožije. Slyším dětský smích, štěbetání a také pláč.

Jednoduše klasické projevy dětí, které jsou běžné a pokud se objeví více dětí najednou, pak jsou o to intenzivnější. Nad tím se ani nikdo nemůže pozastavit, k dětem to patří.

V tom mě vyruší hlas spolucestujícího. Už po několikáté opakuje, že mu není příjemné, když mu dítě sedící za ním, kope pořád do sedačky. Nevím jistě, zda to říká přímo mamince dítěte, nebo jen tak do větru, každopádně to maminka musí slyšet. Neudělá nic, nechává dítko dělat, co se mu zrovna chce.

Pán s hlasitým komentováním, že tahle svobodná výchova je otřesná, raději odchází do jídelního vozu.

Přemýšlím nad jeho slovy o svobodné výchově. Když v tom na náš stolek, u kterého sedí čtyři cestující, leze dítko. Odhadem může mít asi dva roky. Leze, leze a vesele se uvelebí na stole. Různě se na něm točí, div neshodí láhev s pitím dalšího spolucestujícího. Co dělá jeho máma? Nic, jednoduše ho nechává dělat, co zrovna chce.

Pokud bych to měla dát do slova, pak bych se ptala: „Je tohle normální?“ Vím, toto slovo je docela zavádějící, protože co je normální pro jednoho, není normální pro druhého. Pro pochopení však zůstanu u něj.

Myslím, že to normální není.
Věřím, že dítě by mělo žít v prostředí, které mu ukazuje hranice, ve kterých se může pohybovat. Měly by jej vést k tomu, aby dokázalo respektovat druhé, být vstřícný a vlídný, nikoli bezohledný a sobecký.

Dělat cokoli a kdekoli podle toho, jak se jemu zrovna chce a na ostatní nebrat ohled? Nemyslím, že je to způsob, kterým bychom děti měli vést. Pokud si chce kopat, určitě může, venku na hřišti s míčem, ne někomu do sedačky. Chce si sedět a točit se, klidně může na sedačce vedle maminky.

Vysvětlit jim to, říct důvod, proč se to nedělá, trvá jen chviličku. Kopání může pána bolet, stůl je na odkládání věcí a ne dětí. Pokud by vysvětlení bylo až takhle stručné jedná se v každém z případů o jednu větu. Nic více, nic méně.

Ukažme jim, jak být ohleduplnými a respektujícími spolucestujícími nejen ve vlaku.

Poznej 21 kroků , které mohou změnit celý pohled na tvůj vztah s dětmi a sama se sebou.

Připoj se do 21denní program

PŘESTÁVÁM KŘIČET NA DĚTI

aneb 21. kroků, které snadno můžeš následovat,
a díky kterým se křik začne vytrácet z tvého domova.

21 dní = 21 kroků, které když opravdu uděláš,
tak ti garantuji, že nic u vás už nebude jako dřív.
Započne změna, díky které se TVŮJ KŘIK BUDE VYTRÁCET. 

Změna, která už vlastně nejde vrátit zpátky, protože ji budeš chtít dále žít, dále ji rozšiřovat. 

Čekám na tebe uvnitř, bude to jízda 😉

Chci více informací o programu

abych postupně taky přestala křičet na děti