„Mamiiiii já chci jít k paní doktorce,“ volá na mě můj syn z vedlejšího pokoje.
Během minuty mi v hlavě probíhá nespočet důvodů, proč tam chce jít. Bolí ho břicho, bouchl se do hlavy, zlomil si ruku…
Než stačím zastavit tyto myšlenky a zareagovat na jeho volání. Přichází ke mně, k mému velkému údivu, s úsměvem. Trošku zaraženě ze sebe vypravím: „Proč chceš jít k paní doktorce? Bolí tě snad něco? “
„Proč by mě mělo něco bolet?“ zní jeho odpověď.
V hlavě mi jako první vyskočí BO BAGR, však to na Ostravsku všichni znáte. Jelikož mluvím se svým malým synem, tuto odpověď odkládám stranou.
Zcela vážně povídám: „K paní doktorce se většinou chodí, protože tě něco bolí nebo nejsi úplně fit a chceš s něčím poradit.“
„Aha, no mě fakt nic nebolí, já jen chci dočíst tu knížku, “ odpovídá s dětskou nevinností v očích. V tu chvíli mi už začíná trochu svítat a pomyslně si oddechnu, že se neděje nic vážného.Vám ještě nesvítá? Nechápete, co to všechno znamená?
Po narození syna jsme mu samozřejmě našli dětskou doktorku. Jelikož jsme se právě přistěhovali, neměli jsme moc tušení, jaký kdo je lékař. Proto jsme ho zapsali k první doktorce, která měla volno. Jaká to byla chyba, jsme si uvědomili o pár měsíců později.
Syn nepřibíral na váze a doktorka nás automaticky poslala do nemocnice. Žádné vysvětlování, zdůvodňování či hledání řešení. Jakožto čerstvá máma jsem vůbec neměla tušení, co vše se dá dělat pro tvorbu mléka. Jen jsem věděla, že umělé dávat nechci.
V nemocnici nám nic jiného než umělé mléko nenabídli. Po pár dnech nás propustili s tím, že přibývá a vše je tedy v pořádku. Změnu samozřejmě připisovali umělému mléku. Asi by se divili, kdyby věděli, že ho za celou dobu dostal jednou, ale o tom zase třeba jindy.
Je tato paní doktorka ta pravá? Jelikož jsme k ní moc nechodili, případné nachlazení či kašel jsme si léčili doma sami, tyto myšlenky zapadly. Zlom nastal, když syn trošku vyrostl a stěžoval si na bolest oka.
Navštívili jsme paní doktorku, tak se na něj ze tří metrů podívala a říká: „To bude zánět spojivek, napíšu vám recept.“ Byla jsem v takovém úžasu, že jsem nestačila ani zareagovat. Vzala jsem recept, dítě a šla. Teprve v lékárně nás informovali, že předepsaná mastička jsou antibiotika.
To byla poslední kapka . Věděla jsem, že tady už nás víckrát neuvidí.
Začala jsem hledat jiné možnosti. Nebylo to úplně jednoduché. Dětských lékařů je obecně málo, natož někdo s trochou empatie a snahy řešit případné nemoci jinak než chemickými „léky“.
Jak se říká, kdo hledá najde. Já jsem opravdu našla, paní doktorku, pro kterou je každý pacient důležitý.
Sama nevím. O tom, jak jsem musela v sobě najít dost odvahy a uvědomit si, že je dítě důležitější než nějaká paní doktorka s dlouholetou praxí, jsem původně vůbec psát nechtěla. Tato zkušenost však byla pro mě tak důležitá, že jsem se o ní chtěla s vámi podělit.
Chtějte znát všechny informace, máte na ně právo. Ptejte se, proč vám píše zrovna tento lék, na co je dobrý, atd. Pokud to jen trochu jde, chtějte po lékaři nějakou přírodní (nebo méně škodlivou) alternativu. Nebojte se říct si o informace !
Někdy se to v čekárně u lékaře může trochu protáhnout, to všichni známe. Proto se mi osvědčilo heslo: Kdo je připraven, není překvapen. K lékaři proto chodím s dostatečnou výbavou, abych děti zabavila.
Občas vezmu jinou hračku, ale převážně jsou to knihy. Dobře se skladují a nic se z nich jen tak nevytratí, na rozdíl od autíčka z lega. Knihu můžete přečíst, vyprávět si o ní či dělat úkoly, např. najdi na stránce pána s červenou čepicí, kolik je na obrázku jablíček, …
Jedna knížka a máte na dlouhou dobu o zábavu postaráno. Přesně o jedné takové knize mluvil můj syn. Naposledy u paní doktorky jsme ji nestihli dočíst. A on má pocit, že zrovna tahle konkrétní se může dočíst jen u ní 😉 .
PS: K tomu jak se s dítětem vypravit bez křiku a vztekání, třeba právě k lékaři, ti může pomoci 21 kroků trpělivé mámy.