KŘIČÍŠ NĚKDY NA DĚTI?

„Křičíš někdy na děti? Dokážou i tebe vytočit do běla?“ ptá se mě kamarádka při stavění báboviček na pískovišti.
„Jasně,“ zní moje odpověď a dodávám „občas je toho na mě moc, a tak bouchnu.“ 
„Uff, to jsem ráda. Měla jsem pocit, že se ti to neděje,“ se značnou úlevou konstatuje kamarádka. 

Přiznávám, jsem trochu překvapená z této reakce.  Jak jako uff, jsem ráda?! Proč by někdo měl být rád, že křičím na děti? Honí se mi hlavou tyto myšlenky a cítím se trochu zmateně.

Razím heslo: nedomýšlej si a raději se zeptej.

Proto se otáčím na kamarádku, která mimochodem zrovna chytla malého kaskadéra při skoku z klouzačky, a ptám se: „Proč jsi ráda, že mě někdy dětí vytočí?“
S jistým zaváháním odpovídá: „Ty vždycky vypadáš tak v pohodě. Usmíváš se, všechno stíháš a tak. Připadá mi, že tohle se ti vůbec neděje.“

Ale ano stává se to mně a troufám si říct, že i všem ostatním rodičům. Záleží na povaze i projevu jednotlivého rodiče. Člověk, který je od přírody kliďas se jen tak nějakým prckem nenechá rozhodit. Pokud jde o celoživotního cholerika, tak tomu děti asi moc nepřidají 😉.

Na druhou stranu se může člověk učit se svými emocemi zacházet. A třeba z hysterky se může stát relativně vyrovnaná žena (osobní zkušenost😉). Snažím se situace s dětmi řešit s vnitřním klidem.  Někdy se však tento klid zatoulá a já křičím, vyhrožuji a brečím.

V tu chvíli neumím udělat nic jiného. 

Pokud se jedná o intuitivní vyřešení situace, nechávám to plynout. Věřím, že přesně takhle to mělo být.
V případě, že jsem nezvládla své emoce (obavu, nedokonalost, vyčerpání atd.) a jen jsem si to vybila na dětech či partnerovi, pak se omluvím a snažím se vysvětlit, proč se mi to stalo.

Například tehdy, když se malý Hrášek nechtěl zas a znovu oblékat. S těhotenským pupkem velkým jako deset fotbalových míčů, jsem na něj vystartovala a začala křičet: „Oblíkej se, dělej. Nebudu na tebe čekat. Proč mi to děláš? Už mě to nebaví. Je to pořád dokola.“

Pamatuji si jeho nechápavé oči. Koukaly na mě a já jsem věděla, že tohle bylo moc. Ovládly mě emoce! Neměla jsem to vůbec pod kontrolou a on byl nejblíž, tzv. schytal to i za ostatní (ostatní = mé osobní rozladění).

Odešla jsem vedle do pokoje, sedla na gauč a začala brečet. Opravdu mi tekly slzy jako hrachy, nešlo je zastavit.

Potichoučku jako myška se ke mně přiblížil Hrášek a já ho objala, dala pusu a řekla mu: „Víš, maminka dneska málo spala a bála se, že tu návštěvu nestihneme. V jejím tělíčku se to všechno nějak nahromadilo a potřebovalo to ven. Proto jsem na tebe tak křičela. Omlouvám se, příště to zkusím vyřešit bez křiku.“
„Dobře mami,“ zněla jeho strohá odpověď a bylo vyřešeno. Jak prosté!

Tahle situace mě vedla k tomu, abych našla řešení, jak zvládnout odchod bez křiku a povedlo se, jupí. Také jsem díky této zkušenosti zjistila, že nemusím být dokonalá máma. Nemusím brečet večer do polštáře.