DOPRAVNÍ HŘIŠTĚ BEZ PRAVIDEL

A zase jsem nejlepší máma 🙂

„Mám pro vás překvapení,“ povídám klukům, když nastupujeme do auta. „Jaké? Jaké?“ překřikují se navzájem. „Pojedeme na dopravní hřiště,“ odpovídám.„Juhu, jupi a půjčíme si tam čtyřkolky?“ ptá se Hrášek.

U nás na dopravním hřišti si můžeme půjčit čtyřkolky, které děti mohou řídit samy a mají volant ( to je to, oč tu běží 🙂 ) .  Jsem jednoduše nejlepší máma.

Dnes je tady rušněji než obvykle, ale nevadí, čtyřkolky jsou pořád k mání. Kluci vyrážejí. Jdu vedle mladšího, přeci jen ve třech letech nezvládá 100% dopravní předpisy.

Bohužel k mému zjištění není jediný, kdo je neovládá.

Prvním překvapením je skupinka holek a kluků, kteří mohou mít 9-13 let. Jezdí rychlostí blesku, narážejí do sebe a předpisy jim nic neříkají. Jezdí na červenou, po chodníku či po trávě.

V duchu si říkám, že se nedá nic dělat, jsou tady sami, a tak úplně neřeší, že existují nějaká pravidla.  Taky chápu, že brigádnice, která je jen o pár let starší než oni, je asi do latě stavět nebude.

Bohužel bez valného úspěchu. Sice při mém „proslovu“ kývnou hlavou jakože rozumí, dokonce první semafor, který potkají respektují, ale pak už se to vrací do zajetých kolejí bez pravidel.

Možná jsem moc upjatá, staromódní nebo nevím, jakou vlastnost si přiřadit, ale fakt se tohle děje? Opravdu to je rodičům (pedagogům) jedno? Jsem divná, když si myslím, že by se ta pravidla měla dodržovat?

Kde jinde by tomu mělo být, když ne na dopravním hřišti, kde se děti mají zábavnou formou učit dopravní předpisy. Ta stejná pravidla, která pak mají aplikovat při fungování v reálném světě. V jejich věku tedy jako chodci či cyklisté, ale pořád je potřeba je dodržovat, jinak by jim mohlo jít i o život.

Ano vím, že na dopravním hřišti o život nejde, ale….

Tohle mi opravdu přišlo přes čáru.

Dnes mi tato situace jen vizuálně ukázala, jak již delší domu vnímám trend ve výchově dětí. Spousta z nich nezná pravidla a hranice ze svých domovů. Jednoduše si mohou dělat, co chtějí.  Nemají tedy důvod je dodržovat někde jinde.Proč by to vlastně dělaly?

Dospělí, kteří by jim měli jít vzorem a být jakýmisi průvodci, sedí na lavičce a jsou rádi, že mají chvíli KLID. Ostatně mít klid od dětí, by vydalo na samotný článek.

Nechci být za moralistu, i když v tomto případě asi trochu jsem. Jen bych ráda poukázala na tuto skutečnost a tuším, že není ojedinělá. Sama z vlastní zkušenosti vím, že to někdy s dětmi není jednoduché. Domluvit se s nimi stojí občas hodně úsilí a přemáhání. Často nás to ochuzuje o již zmiňovaný klid.

Věřím však, že to má smysl.

Hranice a pravidla nemusí být vytvářena pouze direktivním způsobem, ale mohou být použity nástroje jako je dohoda, komunikace, důslednost, atd. Věřím, že tímto způsobem můžeme v dětech vybudovat přirozený respekt a ohleduplnost. Také touhu být součástí nikoli samostatnou jednotkou.

PS: Paradoxně čím více času věnujeme dětem teď, tím více KLIDU si můžeme dopřát v budoucnosti.

Vytvořme dopravní hřiště s pravidly.