Dávám svého ročního syna do rukou manželovi a odcházím z ložnice.
Sedám na gauč a slzy mi pomalu stékají po tváři

Z vážných zdravotních důvodů jsem musela přestat kojit, v podstatě ze dne na den. Tehdy jsem byla mladá, nezkušená a dala na rady okolí. Tím nechci na nikoho nic házet, bylo to mé rozhodnutí. Říkali… nechej ať ho uspává tatínek, bude to tak pro něj lepší. Tatínek přece nikdy nekojil, takže to malého ani nenapadne po něm chtít, a zvládne to lépe. Však ho dá do postýlky, pohladí a malý usne sám. Neboj, on bude plakat jen pár nocí

Jasně, že plakal a hodně, trhalo mi to srdce

Ale na co by kdyby se prostě nehraje. Dlouho jsem žila s touto vzpomínkou a několikrát jsem se přistihla, že se za ni stydím. Nemůžu se přece považovat za dobrou mámu , když jsem tohle udělala. A že si dokonce dovolím vytvořit projekt, který má maminkám pomáhat, no to už je trochu moc. Ano, takové pocity jsem mívala a párkrát nechybělo moc, abych projekt jednoduše smazala.

V těchto chvílích jsem se vždy musela zastavit, podívat se kolem sebe na své děti, manžela a na sebe do zrcadla. Pokaždé jsem viděla něco jiného, jedno však zůstávalo stejné, v zrcadle jsem vždy viděla o něco zkušenější, silnější ženu, která díky této a dalším situacím byla schopna růst . Díky tomu mohlo růst i vše kolem ní a s ní.

Rozhodně nechci ospravedlňovat, co se stalo, protože se to stalo a nezměním to. Zároveň už nemám proč se ospravedlňovat ani před kým, protože vím, že i tato zkušenost mě dostala přesně tam, kde jsem teď.

Jsem dobrá, milující máma

Proč to dnes píšu? Protože často od maminek slyším, jak se lynčují za to co dělají, nebo právě nedělají, a jak moc to ovlivní jejich děti. Vyčítají si to a nemohou si odpustit. Dostávají se do začarovaného kruhu a mají pocit, že z toho nelze vystoupit, že už nikdy nebudou mámy bez vroubku, bez chyby,...

Vždy je to o úhlu pohledu, podle mě chyby neexistují, existují pouze příležitosti, které nás posouvají. Ano, někdy se nám tyto příležitost nelíbí, ale vždy nás posunou. Je jedno jakým směrem, jestli dál nebo blíž, doleva či doprava, ale posunou.
Jsem toho živým důkazem, mohla jsem se útapět v slzách

Ale já nechtěla, ani jsem nemohla, protože jsem pro něj (později i pro druhého syna) a hlavně pro sebe chtěla být ta nejlepší máma, a proto jsem se rozhodla pro změnu

Nikdy není pozdě začít nebo skončit. Stačí udělat ten jeden krok pro změnu.

Jak je to dnes? Kluci spí většinou s námi v posteli a u usínání nikdo nebrečí ;). Jsem přesvědčena, že díky mé změně myšlení to ani žádný vliv do budoucna na syna mít nebude.

Za těch 11 let, co je na světě, jsme spolu zažili nespočet situací, které nás oba ovlivnili, které nás posunuli a které nás propojili.

Komunikace je u nás na prvním místě, opravdu mluvíme o všem a vždycky, když je to potřeba. Někdy i v situacích, kdy má okolí pocit, že už by se diskutovat nemělo. A mají právo si to myslet, my se však rozhodli jít jinou cestou.

Hledáme společně cestu životem, který nám všem bude příjemný.

Najdi tuto cestu i ty