Jak to vypadá v praxi?
Dávám klíče do zámku, zavírám dveře a zamykám.
Odcházíme ven s úsměvem na tváři.
- Kdybys nás zrovna teď potkala, určitě by tě nenapadlo, co se za těmi dveřmi právě odehrálo. Proto ti je trochu pootevřu a můžeš nakouknout.
- „Půjdeme si ven zakopat?“ ptá se manžel.
„Ano, ano,“ odpovídají jednohlasně kluci a začínají se oblékat.
Nedávno si na dovolené v Chorvatsku koupili fotbalové dresy, takže se hned starší do něj obléká a mladší hledá ten svůj. - Och, jaké zklamání, když zjisti, že je dres v prádelním koši a nemůže si ho vzít.
Přicházejí slzy jako hrachy.
- Ano, vypadá to na konec světa a ač to nám dospělým může připadat jako hloupost, pro něj je to důležité a podstatné.
- S vědomím toho, jak moc je to důležité, k němu přistupuji a povídáme si o tom.
- VÍM, ŽE NĚKDO BY ŘEKL NO A CO, I TOHLE PATŘÍ K ŽIVOTU A POTŘEBUJE SE TO NAUČIT.
- Souhlasím a zároveň dodávám.
Potřebuje se to naučit,
ale nepotřebuje v tu chvíli být sám.
- Naopak potřebuje cítit oporu a bezpečí, že se může vyplakat, že může svůj vztek a smutek dát ven a že je tady někdo, s kým se o to může podělit.
- Sdílená bolest je přece poloviční bolest. Proto mu otevírám svou náruč.
- Mezi vztekáním a utíráním slz se snaží říct, že ven bez dresu nemůže, protože to už přece nebude žádný fotbalista.
- A ZASE SI PLNĚ UVĚDOMUJI, ŽE KDYBY TADY NĚKTEŘÍ STÁLI, TAK BY ŘEKLI: „TAK TO UŽ TROCHU PŘEHÁNÍ, AŤ SI OBLEČE JINÉ TRIČKO A JDE. NEBUDEME MU TRPĚT NĚJAKÉ JEHO VÝLEVY.“
- Já tam s ním jen sedím a čekám.Čekám s naprostým klidem v sobě, protože vím, že to potřebuje prožít a vyřešit.
Přichází první pomoc od bráchy:
- „Tak si vezmi moje tričko, kde je fotbalista, které jsme taky koupili v Chorvatsku.“
- Odpověď skrz slzičky: „Neee, to mi bude velké, to nepůjde,...“
- Brácha to zkusí ještě jednou a tričko přinese. Zeptám se, jestli ho vyzkouší a po chvilce svolí.
- Juhuuu, máme vyřešeno, proběhne mi hlavou.
Ale kdepak, JEŠTĚ NENÍ KONEC
- Nemáme přece bílé fotbalové kraťasy, ty jsou taky v tom koši.
- Ty žluté, co má na sobě přece nejsou vůbec fotbalové.
- Začíná druhé kolo pláče, že se ven jít nemůže. Už je však daleko kratší, protože během chvilky utře slzy a přichází s kouzelnou větou:
„Mami, jak by se to dalo vyřešit.“
- „Zkusíme najít jiné kraťasy, které by mohly být jako fotbalové, co ty na to?“ odpovídám.
- Najde jedny delší kraťasy od bráchy, protože má pocit, že tyhle jsou na fotbal jako stvořené.
- Juhu, máme hotovo.
- Ale kdepak, stále JEŠTĚ NENÍ KONEC, tyto kraťasy jsou moc velké a padají mu.
A začíná třetí kolo pláče...
- Neee, to jsem jen napsala, co jsi asi očekávala, že se bude dít.
Ale nestalo se tak, žádný další pláč nepřišel.
Přišla hned ta kouzelná věta: „Jak to vyřešíme?“
- Řekli jsme si možnosti, co se stane, když půjde v těch velkých, že dost možná skončí s holým zadkem, což vneslo do celé situace naprosto jinou energii, plnou lehkosti a legrace.
- Začali jsme se oba smát a nakonec si zpět oblékl ty žluté kraťasy, které ještě před minutou vůbec nebyly fotbalové a teď už fotbalové jsou, protože přece španělé taky hrají v žlutých dresech.
- Dávám klíče do zámku, zavírám dveře a zamykám.
Odcházíme ven s úsměvem na tváři <3.
- ANO, MOHLI JSME ODEJÍT O 10 MINUT DŘÍVE, S PRACNĚ NARVANÝM TRIČKEM A SLZIČKAMI.
- Pro někoho by to bylo fajn řešení, protože se přece nic tak hrozného nestalo a dítko nebude brečet kvůli každé kravině, co pak z něho vyroste.
- Ale já vím, že těch 10 minut bylo kouzelných. Vždyť už jenom v průběhu jsem viděla, jak se na tom učí situaci zvládat.
- Prvně slzy jako hrachy a dlouhé vztekání, při druhém problému už daleko kratší doba k jeho vyřešení a při třetím zádrhelu už nebylo slziček potřeba vůbec.
Wow, postupně chápe,
že se dají věci vyřešit slovy, jupí, slavím.
- Upevnila se jeho důvěra ve mě.
- Jsem tu pro něj v případě, že se bude cítit ztracený, smutný,... Může za mnou kdykoli přijít.
Upevnila se jeho důvěra v bráchu <3.
A za to mi těch 10 minut stálo.
Chceš své děti také naučit budovat jejich vztah
a podpořit důvěru v toho druhého?
Jak to vypadá v praxi?
Sedíme u stolu jíme a všichni jsme spokoení.
Kdybys k nám teď přišla na návštěvu, určitě by tě nenapadlo, co se tady před chvíli odehrálo. Nebo možná následující řádky důvěrně znáš 😉.
Chystám svačinu, vytahuji dvě misky pro naše dva kluky, nasypu müsli a přidám jogurt. Kluci už připraveni sedí u stolu.
Pokládám před ně misky, před staršího misku s pejsky a v tom slyším: „Nee, pejsci jsou moji,“ volá mladší. „To není žádná pravda, pejsi jsou moji,“ dost rázně oponuje starší. Abyste dobře rozuměli, „pejsci” je jedna z našich misek a ano, máme doma asi 152 jiných misek, ale oni nutně potřebují v tu danou chvíli stejnou misku.
Než stačím misky položit, mladší začne brečet, že to není fér, že tu misku má mít ono. Starší začne křičet, že to ani náhodou, že naposledy ji on neměl. A já mám pocit, že bych nejraději buď vyskočila z okna, abych to nemusela poslouchat nebo už klukům nikdy nechystala svačinu.
No ani jedna z možností není reálná a tak tyto úvahy dávám k ledu a jdu se k tomu postavit čelem. V hlavě mi proběhne pár možností, jak to udělat, když v tom mě vytrhne z přemýšlení věta:
„A co kdybychom si to zapsali?“
Jak to vypadá v praxi?
Kluci si v koupelně čistí zuby a smějí se u toho.
Kdybys k nám teď přišla na návštěvu, určitě by tě nenapadlo, co se tady před chvíli odehrálo. Nebo možná následující řádky důvěrně znáš 😉.
Chystáme se do postele a ještě před tím, je třeba si vyčistit zuby. Kluci přiběhnou do koupelny, berou si kartáčky a najednou slyším řev: „Dej to sem.“ „Nedám, ty si začínal včera.“
Abys dobře rozuměla, začíná hádka o to, kdo si jako první dá pastu na kartáček. Ano, čteš správně, řekla bys možná prkotina, pro ně v daný moment nejdůležitější věc pod Sluncem.
Než stačím dojít do koupelny, mladší začne brečet, že to není fér, že vždycky začíná brácha. Starší začne křičet, že to ani náhodou, že naposledy ji on neměl. A já mám pocit, že bych nejraději buď vyskočila z okna, abych to nemusela poslouchat nebo u nás zavedla život bez čištění zubů.
No, ani jedna z možností není reálná, a tak tyto úvahy dávám k ledu a jdu se k tomu postavit čelem. V hlavě mi proběhne pár možností, jak to udělat, když v tom mě vytrhne z přemýšlení věta:
„A co kdybychom si to zapsali?“ povídá starší. „Myslíš jako do kalendáře?“ ptá se mladší. „Jo,“ odpovídá starší a jde pro kalendář.
Projde kolem mě, já s pusou otevřenou jen pozoruji, co se tady právě odehrálo. Zapíše do kalendáře, že dneska si dává jako první pastu na kartáček starší a HOTOVO.
Já stále s pusou dokořán sleduji, jak se ti dva u čistění smějí, a v duchu děkuji, za to, že se spolu učí komunikovat a hledat možnosti jak konfiktní situace řešit.
Kluci si v koupelně čistí zuby a smějí se u toho.
- Když se buduje sourozeneckých vztah, tak se v nesnázích podá automaticky pomocná ruka.
- Pokaždé poděkuji, že kluky učíme tento jejich vztah opečovávat.
Jak to vypadá v praxi?
Kluci si v koupelně čistí zuby a smějí se u toho.
Kdybys k nám teď přišla na návštěvu, určitě by tě nenapadlo, co se tady před chvíli odehrálo. Nebo možná následující řádky důvěrně znáš 😉.
Chystáme se do postele a ještě před tím, je třeba si vyčistit zuby. Kluci přiběhnou do koupelny, berou si kartáčky a najednou slyším řev: „Dej to sem.“ „Nedám, ty si začínal včera.“
Abys dobře rozuměla, začíná hádka o to, kdo si jako první dá pastu na kartáček. Ano, čteš správně, řekla bys možná prkotina, pro ně v daný moment nejdůležitější věc pod Sluncem.
Než stačím dojít do koupelny, mladší začne brečet, že to není fér, že vždycky začíná brácha. Starší začne křičet, že to ani náhodou, že naposledy ji on neměl. A já mám pocit, že bych nejraději buď vyskočila z okna, abych to nemusela poslouchat nebo u nás zavedla život bez čištění zubů.
No, ani jedna z možností není reálná, a tak tyto úvahy dávám k ledu a jdu se k tomu postavit čelem. V hlavě mi proběhne pár možností, jak to udělat, když v tom mě vytrhne z přemýšlení věta:
„A co kdybychom si to zapsali?“ povídá starší. „Myslíš jako do kalendáře?“ ptá se mladší. „Jo,“ odpovídá starší a jde pro kalendář.
Projde kolem mě, já s pusou otevřenou jen pozoruji, co se tady právě odehrálo. Zapíše do kalendáře, že dneska si dává jako první pastu na kartáček starší a HOTOVO.
Já stále s pusou dokořán sleduji, jak se ti dva u čistění smějí, a v duchu děkuji, za to, že se spolu učí komunikovat a hledat možnosti jak konfiktní situace řešit.
Kluci si v koupelně čistí zuby a smějí se u toho.
- Když se buduje sourozeneckých vztah, tak se v nesnázích podá automaticky pomocná ruka.
- Pokaždé poděkuji, že kluky učíme tento jejich vztah opečovávat.
Jak to vypadá v praxi?
Kluci si v koupelně čistí zuby a smějí se u toho.
Kdybys k nám teď přišla na návštěvu, určitě by tě nenapadlo, co se tady před chvíli odehrálo. Nebo možná následující řádky důvěrně znáš 😉.
Chystáme se do postele a ještě před tím, je třeba si vyčistit zuby. Kluci přiběhnou do koupelny, berou si kartáčky a najednou slyším řev: „Dej to sem.“ „Nedám, ty si začínal včera.“
Abys dobře rozuměla, začíná hádka o to, kdo si jako první dá pastu na kartáček. Ano, čteš správně, řekla bys možná prkotina, pro ně v daný moment nejdůležitější věc pod Sluncem.
Než stačím dojít do koupelny, mladší začne brečet, že to není fér, že vždycky začíná brácha. Starší začne křičet, že to ani náhodou, že naposledy ji on neměl. A já mám pocit, že bych nejraději buď vyskočila z okna, abych to nemusela poslouchat nebo u nás zavedla život bez čištění zubů.
No, ani jedna z možností není reálná, a tak tyto úvahy dávám k ledu a jdu se k tomu postavit čelem. V hlavě mi proběhne pár možností, jak to udělat, když v tom mě vytrhne z přemýšlení věta:
„A co kdybychom si to zapsali?“ povídá starší. „Myslíš jako do kalendáře?“ ptá se mladší. „Jo,“ odpovídá starší a jde pro kalendář.
Projde kolem mě, já s pusou otevřenou jen pozoruji, co se tady právě odehrálo. Zapíše do kalendáře, že dneska si dává jako první pastu na kartáček starší a HOTOVO.
Já stále s pusou dokořán sleduji, jak se ti dva u čistění smějí, a v duchu děkuji, za to, že se spolu učí komunikovat a hledat možnosti jak konfiktní situace řešit.
Kluci si v koupelně čistí zuby a smějí se u toho.
- Když se buduje sourozeneckých vztah, tak se v nesnázích podá automaticky pomocná ruka.
- Pokaždé poděkuji, že kluky učíme tento jejich vztah opečovávat.
Jak to vypadá v praxi?
Kluci si v koupelně čistí zuby a smějí se u toho.
Kdybys k nám teď přišla na návštěvu, určitě by tě nenapadlo, co se tady před chvíli odehrálo. Nebo možná následující řádky důvěrně znáš 😉.
Chystáme se do postele a ještě před tím, je třeba si vyčistit zuby. Kluci přiběhnou do koupelny, berou si kartáčky a najednou slyším řev: „Dej to sem.“ „Nedám, ty si začínal včera.“
Abys dobře rozuměla, začíná hádka o to, kdo si jako první dá pastu na kartáček. Ano, čteš správně, řekla bys možná prkotina, pro ně v daný moment nejdůležitější věc pod Sluncem.
Než stačím dojít do koupelny, mladší začne brečet, že to není fér, že vždycky začíná brácha. Starší začne křičet, že to ani náhodou, že naposledy ji on neměl. A já mám pocit, že bych nejraději buď vyskočila z okna, abych to nemusela poslouchat nebo u nás zavedla život bez čištění zubů.
No, ani jedna z možností není reálná, a tak tyto úvahy dávám k ledu a jdu se k tomu postavit čelem. V hlavě mi proběhne pár možností, jak to udělat, když v tom mě vytrhne z přemýšlení věta:
„A co kdybychom si to zapsali?“ povídá starší. „Myslíš jako do kalendáře?“ ptá se mladší. „Jo,“ odpovídá starší a jde pro kalendář.
Projde kolem mě, já s pusou otevřenou jen pozoruji, co se tady právě odehrálo. Zapíše do kalendáře, že dneska si dává jako první pastu na kartáček starší a HOTOVO.
Já stále s pusou dokořán sleduji, jak se ti dva u čistění smějí, a v duchu děkuji, za to, že se spolu učí komunikovat a hledat možnosti jak konfiktní situace řešit.
Kluci si v koupelně čistí zuby a smějí se u toho.
- Když se buduje sourozeneckých vztah, tak se v nesnázích podá automaticky pomocná ruka.
- Pokaždé poděkuji, že kluky učíme tento jejich vztah opečovávat.
